* Zelení mužíčci měli pré *
(Táborské listy listy 30.4.2005)
Vydáte-li se ze Soběslavi severovýchodním směrem, zanedlouho dorazíte do Brandlína,
zajímavé vsi, která je dnes jednou z částí obce Tučapy. Nutno dodat, že významnou,
protože na katastrálním území je jediný zdroj pitné vody pro obec.
átráme-li po nejstarších osudech této původní osady, zjistíme, že její počátky nejsou dodnes zcela jasné. Faktem zůstává, že nejstarší písemná zpráva o Brandlínu pochází z roku 1381. Před tímto letopočtem je pouze zmiňován jakýsi Beneš z Branlína, jak se kdysi vsi říkalo.
Ves již ve 14. století byla vladyckým sídlem a na jeho konci se tu setkáváme s rodem pánů ze Stajic, který významně ovlivnil její další osudy. Albert z Brandlína byl ve službách Rožmberků. Statek se později dostal v držení Olbramů ze Štěkře. Tento rod ho pak vlastnil až do počátku 17. století. Jindřich z toho rodu je vzpomínán jako purkrabí na blízkém hradě Choustníku. Jeho syn Jan, mimochodem rovněž purkrabí na tomto hradu, prodal v roce 1602 brandlínskou tvrz "se všemi pokojemi", s poplužním dvorem a dalším zbožím Jindřichu ml. Hozlauerovi z Hozlau. Protože se ale zúčastnil povstání českých stavů, byl mu majetek zkonfiskován, přestože během povstání zemřel. Konfiskát pak byl postoupen Janu st. Černínu z Chudenic, ale příslušnou komisí byl brzy prodán Štěpánovi Draghi z Palatina, rotmistru vojska známého válečníka dona Baltazara de Marradas.
V dalších letech se držitelé Brandlína dost často střídali, až jej v roce 1845 koupil Jan Nádherný, který se psal z Borutína a byl v Království počítán za velice mohovitého člověka. Smlouvou z roku 1879 přešel brandlínský statek do držení Sigmunda Hellmanna. Tehdy také skončilo časté střídání majitelů tohoto zboží, protože poslední Hellmannovi potomci drželi Brandlín až do třicátých let minulého století.
V Brandlíně bývala kdysi renezanční tvrz, zbudovaná po roce 1560. Stávala na místě dnešního zámečku a na tento architektonicky nevýrazný objekt byla přestavěna v 19. století. Z původní tvrze se dochovala celková dispozice stavby, východní štít, arkýře a jádro věže. Přízemní místnosti mají křížovou klenbu. Zámeček doznal další úpravy ve 20. století. V nových fasádách jsou pod okny prvního patra zachovány fragmenty psaníčkového sgrafita.
Tatam je doba, kdy se v Brandlíně pěstoval chmel, ale některá místa to připomínají dodnes názvy "Na chmelnici". Bylo v té době dobrým mravem, aby se v každé vsi zjevovalo nějaké to strašidlo. Brandlín je skoro ze všech stran obklopen rybníky s poetickými názvy Žlabinka, Mežura, Těšín, Svozník, Vozdecký a další. Proto není divu, že byl eldorádem vodníků. Tito zelení a věčně urousaní mužíčci si tu doslova lebedili a zdržovali se tu v hojném množství. A - stejně jako lidi - se chovali různě. To podle letory.
Vypráví se, že kdysi v jednom z rybníků utopila chudá dívka ze vsi své nechtěné novorozeně. Duši ubožátka prý ale zachránil tamní vodník. Po čase se rozneslo, že z rybníka se v noci ozývá srdceryvný dětský pláč. Doslechla se o tom i ona dívka a sužována výčitkami se rozhodla, že se přesvědčí, co je na tom pravdy.
Pozdě večer se vypravila k rybníku a skutečně! Z rybníka byl slyšet pláč malého dítěte. Dívku pojala hrůza. V sebevražedném úmyslu skočila do vody, ale pud sebezáchovy jí zavelel doplavat ke břehu a zachránit se. Sotva se o to pokusila, pocítila, že ji neznámá síla táhne ke dnu rybníka. Vodník ji utopil.
Od oné chvíle se z rybníka už nikdy neozval dětský pláč a také se nikdo nedověděl, že ho předtím imitoval onen vodník. Zato se tu začala v noci objevovat bílá postava. Prý to je ona dívka a hledá své zavržené děcko. Marně. Bloudit je jí prý souzeno až do skonání světa.
|