alebnou zvlněnou krajinu na jihovýchod od Tábora ovládá zdaleka viditelná zřícenina rožmberského hradu Choustníka. V majestátní poloze na strmém zalesněném vrchu se tu ukrývá vzácná ukázka tzv. "ganerbenburgu", tj. "vícehradu" nebo "dvojhradu", který byl v rámci jedné obvodové hradby sídlem několika samostatných majitelů. Pod hradním vrchem spěchají turisté stejnojmennou osadou nahoru k hradu kolem nenápadné zámecké stavby, která tu spí tiše a stranou zájmu v niterném souznění se svými současnými obyvateli v důchodovém věku. Podélná jednopatrová budova bez výrazných architektonických detailů stojí na jižním konci choustnického náměstíčka a za ní dýše vlahým stínem svých rozložitých stromů malý zámecký park. V tomto smířlivém a milém prostředí prožila své dětství a mládí hraběnka Eleonora Kounicová, dobrá víla našich obrozenců a velká příznivkyně Boženy Němcové.
     Choustník byl od založení hradu ve 13. století spjat s touto dominantou kraje. Zakladatelé a nejstarší majitelé hradu a panství, páni z Choustníka, vyměnili svůj majetek v roce 1322 s Petrem z Rožmberka za Prčici a za východočeské statky Chlumec nad Cidlinou a Hradiště, později zvané Choustníkovo. Rožmberkové hrad nově opevnili a vybudovali z něj opěrný bod severovýchodní hranice své rozsáhlé jihočeské domény. Za husitských válek sloužil hrad jako vězení pro husitské kněze, které pozajímali lidé Oldřicha z Rožmberka. V neklidném 15. století se vojenský význam hradu uplatnil, ale po uklidnění poměrů za Jagellonců jeho význam poklesl. V 16. století a zvláště po rozprodání choustnického panství Petrem Vokem z Rožmberka na jeho sklonku začal hrad chátrat a postupně byl opuštěn.
    Změna majitele
    Nový majitel Jiřík Homut z Harasova byl bývalým rožmberským regentem a panství koupil kvůli jeho hospodářskému výnosu a ne kvůli rozpadávající se nemoderní stavbě na vysokém kopci. Jeho dcera a dědička Zuzana se provdala za Jana Černína z Chudenic a za ní, nebo za jejího syna Heřmana Václava Černína vznikl v pobělohorské době v obci pod hradem raně barokní zámek. V soudních odhadech choustnického panství z let 1672 a 1674 je již uveden jako podélné stavení s mnoha pokoji. Po smrti Heřmana Václava Černína v roce 1674 získal Choustník jeho vojenský velitel a zároveň věřitel generál hrabě Jan Špork a s dcerou jeho synovce Marií Konstancií přešlo panství v 18. století do majetku jejího druhého manžela hraběte Karla Josefa Voračického z Paběnic.
    Významná šlechtična
    Stará česká a původně vladycká rodina Voračických pocházela z Paběnic u Kutné Hory a postupně se částí svých majetků přesunula také do jižních Čech. Jeden z jejích členů Jan Voračický zažil v roce 1572 proslulou Bartolomějskou noc v Paříži a zázračně unikl všeobecnému vraždění. Jan Lipolt Voračický zvolil během stavovského povstání vítěznou císařskou stranu a za svou věrnost byl povýšen do panského stavu. Jeho synové rozdělili rod do dvou větví a mladší z nich dosáhla v roce 1704 hraběcího stavu. Starší větev se tohoto povýšení dočkala až v roce 1783. Její mužští členové často sloužili v armádě a jejich rodiny na ně čekaly na menších statcích různě roztroušených po Čechách. Jedním z těchto statků byl i Choustník, který tato větev Voračických držela až do roku 1843. Na choustnickém zámku vyrůstala i hraběnka Eleonora Voračická z Paběnic (1809 - 1898), jedna z nejpozoruhodnějších žen 19. století. Její otec Jan Antonín Voračický byl znám jako zanícený buditel a nejstarší z jeho pěti dcer jeho ušlechtilé snahy a záliby v plné míře zdědila. V otcovském domě, kterému vládla starostlivá choť pana hraběte hraběnka Jana, rozená Vratislavova z Mitrovic, si podávali dveře přední buditelé a obrozenci Dobrovský, Jungmann, Palacký, Šafařík i problematický Hanka. Jejich rozhovory ovlivnily vlastenecký zápal mladé šlechtičny a určily směr jejího duchovního směřování i její společenské angažovanosti.
     Vlastenecké cítění
    První kroky k českému národnímu cítění však vedl starý farář na rodovém Choustníku. Vlastenecké nadšení mladé Eleonory nezmírnil ani sňatek s hrabětem Michalem Kounicem, ani starosti o deset dětí, které se jim postupně do roku 1848 narodily. Vytrvale a nezištně podporovala vlastenecké umělce, literáty i vědce a penězi, dary i morálně zalévala klíčící květinky českého národního obrození. Obzvláště trpěla na první dámu tehdejší české literatury Boženu Němcovou a ta se jí odvděčila ve svém díle. Jako hraběnku Březenskou ji vypodobnila v Pohorské vesnici a své nejslavnější dílo Babičku jí v roce 1855 dokonce věnovala. rebelantský a samorostlý básník Václav Šolc ze Sobotky mohl díky pomoci hraběnky Eleonory vydat svou jedinou básnickou sbírku Prvosenky.
    Ze svého šlechtického prostředí se Eleonora Kounicová vydědila svým hlubokým sociální m cítěním a v její vrstvě zcela neslýchanými sympatiemi k dělníkům. Tradice i historický vývoj poutal šlechtu k selskému stavu a tím směrem se také většinou ubírala šlechtická dobročinnost. Hraběnka Eleonora však soucítila s těžkým životem "otroků" moderní městské civilizace, jak ho poznala během pravidelných zimních pobytů své rodiny v Praze. Její cítění zdědil i jeden z jejích synů Benjamin, který se jako poslanec říšské rady rakousko-uherské monarchie zastával dělnických požadavků. Další z jejích synů hrabě Václav Kounic, švagr Antonína Dvořáka, zase proslul jako mecenáš vysokoškolského studentstva a zakladatel Kounicových kolejí v Brně. Na pohřbu Eleonory Kounicové se sešla v lednu 1898 na vyšehradském Slavíně řada nejpřednějších zástupců tehdejšího českého života: šlechtici, umělci, inteligence, kulturní a vlastenecká veřejnost i dělníci s rudými karafiáty v klopách. Mladá a po všem ušlechtilém toužící komtesa z choustnického zámku spojila svým životem zdánlivě nespojitelné.