Tučapy - Scénárista a dramaturg Jan Míka z Tábora, autor oblíbených televizních seriálů Život na zámku, Šípková Růženka a Náměstíčko, se narodil roku 1947 v Hlavňově. Základní školu navštěvoval v Tučapech, a snad právě proto přijel do zdejšího domova důchodců vyprávět o své práci. Ostatně, na obce z okolí svého rodiště nezapomíná ani při psaní a vsazuje je do dějů televizních příběhů. V současné době pracuje na volném pokračování Náměstíčka, které se bude jmenovat Náves. Kdyby měl Katov na návsi kostel, mohl se seriál točit právě v něm.

mínil jste, jak je pro vás celý ten kolotoč kolem výroby seriálu vysilující. Čím se dáváte dohromady?

To je zajímavé, ale já vlastně ani nevím. Určitě ničím zvláštním, ale nejvíc mi pomůže, že z toho vypadnu, odpočinu si a pokud jsou ohlasy příznivé, tak se dám do kupy. Na druhou stranu, když dlouho nepíšu, tak trpím absťákem.

Píšete na objednávku, nebo si téma nosíte v hlavě?

To nevím, kde ho nosím, ale je pravda, že do televize si náměty přináším. Nikdo mi nediktuje, co mám psát.

Když začínáte psát, je pro vás obtížnější rozjezd, nebo naopak dobré vygradování závěru?

Nejhorší je pro mne začátek, protože já nikdy nevím, o čem budu psát. Možná se to zdá jako padlé na hlavu, ale je to tak. Na začátku Života na zámku jsem jen věděl, že budou Královi a že získají zámek. Takže já je uvedu na scénu a ty postavy pak hovoří, začnou se samy psát a já vím, že musí občas nastat zlom, akce, zkrátka něco se stát. Nemám rád bodový scénář.

Živil jste se i novinařinou, je si tato profese s psaním scénářů něčím podobná?

Novinařinu jsem měl hrozně rád. Nádherné to bylo v tom, že to, co jsem chtěl říct, bylo druhý den venku. Dělal jsem ale v deníku, a to mě uštvalo. To mi vadilo, bylo to mučení. Nikdy jsem se necítil tak špatně, jako po půl roce v Metropolitanu. Něco jiného je měsíčník nebo týdeník. Před denodenní novinařinou a hlavně před slušnými novináři smekám klobouk.

Potřebuje mezi seriály dlouhý odpočinkový čas?

Většinou si mezi seriály napíšu něco jiného. Naposledy jsem si v pauze napsal celovečerní pohádku do kin, která by se mohla v létě točit. Úplně bez práce být nemohu. Nebo si máznu povídku.

Chtěl byste být jako Jaroslav Dietl, který seriály přímo chrlil?

To teď řeším. Taky si říkám, proč celý život psát jen seriály, když jsou fyzicky náročné. Stejně si myslím, že jednoho dne bude s mými seriály konec. Je jich moc a my už mezi sebou začínáme bojovat. To už není hezké.

To vás muselo zamrzet, že na uvedení Náměstíčka jste musel čekat rok a pak byl nasazen v době, kdy šly najednou čtyři seriály?

To mi vadilo. Ale když jsme s Náměstíčkem končili, šlo dlouho očekávané pokračování Nemocnice a my museli počkat na příští podzim, kdy je pro seriály nejvhodnější doba.

Píšete výhradně pro Českou televizi. Je to proto, že i její generální ředitel Jiří Janeček chodil do tučapské školy?

To vůbec ne. Já už seriály píšu jedenáctým rokem, a to jsme o sobě ani nevěděli. Ve škole jsme se nesetkali, protože je o několik let mladší.

Náměstíčko mělo jen deset příběhů, neláká vás také nekonečný seriál?

Ne, nechci. Deset dílů mi vyhovuje. U zámku, který měl dvaapadesát pokračování, jsem musel neustále připisovat. Pak jsem se vzbouřil a chtěl, aby Růženka byla novelou a Náměstíčko povídkami. Je nejvyšší čas zůstat u solitérů a dělat hodinové inscenace. K tomu asi spěju.

V Náměstíčku se děj točil kolem vylidňování centra města. Vy v Táboře bydlíte také téměř na náměstí, o kterém se říká, že je mrtvé. Připadá vám tak?

Mně ne. Myslím, že táborské náměstí žije, a když tam jsem, tak to i slyším. Něco vám povím, měl jsem možnost výměny táborského bytu za Prahu. Ti lidé sem přijeli a říkali, ale tady je jedna hospoda za druhou, to tu musí být hrozný rámus. Tady žít nechceme.

Znamená to, že chcete z Tábora pryč?

Nechci prchnout, to byla náhoda, že bychom se stěhovali do dvougeneračního bytu, kam bychom vzali i dceru.

Když už jste zmínil své potomky, váš syn je režisér. Jste připraven mu pomáhat?

Čeká ho to, co každého. Shánět si látku, peníze a točit. Jistěže se budu snažit mu něco napsat, bude-li o to stát. Ale o tomhle mluvit je předčasné.