e více než stoleté historii České filharmonie září souhvězdí čtyř osobností, které stály v jejím čele, výrazným způsobem formovaly tvář orchestru a přispěly k rozšíření jeho prestiže doma i v zahraničí. Jejich šéfovská období nejsou souměřitelná délkou, ale významem - každé představuje zřetelnou vývojovou etapu, kterou lze nazvat érou.
    Onu velkou čtveřici dirigentů představují Václav Talich, Rafael Kubelík, Karel Ančerl a Václav Neumann. Doba i okolnosti zabránily Talichovi dovršit jeho program, Kubelík dosáhl největší slávy až po odchodu do ciziny, takže teprve Ančerl získal v čele filharmoniků plné mezinárodní uznání jak pro sebe, tak pro orchestr, čímž předznamenal následující éru Neumannovu.
    Když se stal Karel Ančerl v roce 1950 šéfem České filharmonie, měl už za sebou mnohaletou dirigentskou zkušenost, ale také pohnuté životní osudy. Narodil se r. 1908 v židovské rodině v Tučapech u Soběslavi a od mládí projevoval mimořádné hudební nadání. Vystudoval dirigování a skladbu na pražské konzervatoři a po dokončení absolvoval mistrovskou školu Václava Talicha. Už v době studií byl dirigentem legendárního orchestru Osvobozeného divadla - Jaroslav Ježek totiž ze zdravotních důvodů svůj jazzband řídil většinou jen o premiérách. Později Ančerl nastoupil jako zvukový režisér a zároveň dirigent do pražského rozhlasu, kde už tehdy věnoval velkou pozornost uvádění tvorby soudobých skladatelů.
    V letech německé okupace byl perzekvován. Nejprve prošel Terezínem, v jehož těžkých podmínkách založil a řídil smyčcový orchestr, zachycený i na záběrech v lživém propagačním filmu, který nacisté nechali v ghettu natočit. Z Terezína byl převezen do koncentračního tábora v Osvětimi a z celé své rodiny přežil jako jediný. Jeho rodiče, manželka i malý synek zahynuli v plynové komoře.
    Po skončení války se stal dirigentem tehdejší Velké opery 5. května (nynější Státní opera Praha), kde se podílel na novátorských inscenacích Václava Kašlíka a Alfréda Radoka. Načas se vrátil do rozhlasu a v r. 1950 byl jmenován uměleckým šéfem České filharmonie. Pod jeho vedením si orchestr udržel své výsostné domácí postavení a absolvoval na 60 zahraničních zájezdů po Evropě i zámoří, při nichž si spolu se svým šéfdirigentem vydobyl světovou pověst. Po sovětské okupaci v r. 1968 odchází Ančerl do emigrace a stává se šéfem symfonického orchestru v kanadském Torontu. Jeho nástup je i tentokrát úspěšný, v r. 1973 zde však umírá.
    Za 18 let, během nichž řídil Českou filharmonii, natočil pro firmu Supraphon několik desítek titulů. Jeho podání se vyznačovalo na jedné straně precizností a detailním vcítěním do skladatelova zápisu, na druhé straně vyhraněností pojetí a jasným vkladem osobního vyjádření. Celá Ančerlův odkaz nyní Supraphon vydává znovu v technicky dokonalém přepisu na CD. Ojedinělý projekt je rozvržen do 4 let a zahrnuje 41 disků. Série prvních 12ti nahrávek již letos vyšla. Zahájila ji Smetanova Má vlast a Dvořákova Symfonie č. 9 z Nového světa, dále byla vydána např. Janáčkova Glagolská mše, kantáta Kytice od Bohuslava Martinů, Beethovenova, Brahmsova, Mahlerova a Prokofjevova 1. symfonie či Stravinského Svěcení jara. V příštích letech k nim přibude třeba Dvořákovo Requiem, Beethovenova Symfonie č. 5 Osudová, Lisztova Preludia, Čajkovského Klavírní koncert č. 1 b moll, Mahlerova Symfonie č. 9, Stravinského Mše a Žalmová symfonie a další známé tituly. Mezi interprety sólových partů jsou mnohá slavná jména naše i cizí, jako Josef Páleníček, Josef Suk, Svjatoslav Richtěr, David Oistrach, Ida Haendelová, Paul Tortelier a jiní. Ze všech těchto výčtů je zřejmé, že nepůjde jen o "zlatou edici" k uctění velké dirigentské osobnosti, ale také o výběr toho nejlepšího z české i světové orchestrální tvorby, o galerii špičkových instrumentalistů z poloviny 20. století a o reprezentativní vizitku jedné etapy České filharmonie.

Jaroslav Someš