a severovýchod od Soběslavi se uprostřed věnce lesů rozkládá mírně zvlněná planina, kterou protéká Černovický potok. Poutník tu nalezne řadu idylických zákoutí, poeticky rozčeřené hladiny rybníků a na malém prostoru několika kilometrů také tři zámky. V nejsevernějším Brandlíně se může dokonce ubytovat, neboť je tu dnes pěkný penzion, v Budislavi nalezne domov důchodců a se starými lidmi se může setkat i v Tučapech, neboť i tamní dvoukřídlý zámek slouží po roce 1980 jako poslední přístav zapadajících životů. Zdravotní a sociální péče má v Tučapech již dlouhou tradici a jejím nositelem tu byl také šlechtic, o kterém si budeme dnes vyprávět.
    Na místě zámku stávala původně tvrz, doložená po polovině 14. století. Ves Tučapy tehdy patřila k rožmberskému hradu Choustníku a na tvrzi sídlila vladycká rodina, která se psala z Tučap. Posledním z této rodiny tu byl Václav z Tučap, který v roce 1511 prodal zdejší tvrz, dvůr i vesnici Petru Beranovi. Od jeho dcery Markéty přešly Tučapy na rod jejího manžela Jana Špulíře z Jiter a ten se tu přes účast na stavovském povstání na počátku třicetileté války udržel až do roku 1678. Potom se majitelé střídali, několik desetiletí se tu ohřál známý rod Malovců z Malovic, několik let se tu z nedaleké Dírné objevili Vratislavové z Mitrovic, ale trvalejší stopu tu zanechal až Jiří Vavřinec z Escherichu.
    Za jeho třicetileté vlády (1767 - 1797) se stará tvrz změnila na pozdně barokní zámek, který byl v soudním odhadu z roku 1813 popsán jako budova o dvou křídlech s třemi nárožními věžičkami. Od nástupce pána z Escherichu koupil Tučapy v roce 1800 hrabě Prokop Berchtold. K němu sem někdy na konci napoleonských válek přijel jeho příbuzný, zhruba třicetiletý hrabě Bedřich Berchtold (1781 - 1876). Zámek byl ještě poměrně nový a svítil uprostřed parku jako oáza klidu uprostřed rozbouřeného času.     Hrabě Bedřich měl hlavu plnou ideálů a v době nepřetržitých válek toužil pomáhat lidem. Vystudoval v Praze lékařství, procestoval střední Evropu a znal se s mnoha známými vědci, vzdělanci a vůbec osvícenými lidmi. Úzké přátelství jej spojovalo s vynikajícím přírodovědcem hrabětem Kašparem Šternberkem a s bratry Preslovými měl společnou zálibu v botanice. Do Tučap přišel splnit své poslání lékařské. Do roku 1815 tu provozoval lékařskou praxi a nedělal to špatně. Brzy se stal známým po širokém okolí. Ve volném čase se toulal po celých jižních Čechách a všímal si hlavně květin. Botanika mu učarovala a vědecká nátura mu nedovolila jen tak bloumat po lukách a opájet se zvuky, světly a stíny a přírodou vůbec. Ze svých vycházek si přinášel kořist a ve své zámecké komnatě z ní kouzlil vědecké botanické články. Posílal je bratřím Preslům do jejich velkého díla Flora Čechica i jinam a jeho odborná prestiž stoupala.
    Právě v Tučapech se z mladého osvíceného šlechtice zrodil lékař a vědec, který se stal jedním z největších zjevů generace národních buditelů. V roce 1820 začal s Janem Svatoplukem Preslem vydávat známý Rostlinář a své vlastenecké smýšlení projevil tím, že si k svému křestnímu jménu přidal další, umělé a v mnohém symbolické - Všemír. Chtěl se přihlásit k obrozujícímu se českému jazyku a vyjádřit svou touhu proniknout tajemství všehomíra. K tomu směřovaly obě jeho největší vášně, jimž holdoval s romantickou horoucností - věda a cestování. Cest podnikl hrabě Bedřich nespočítaně a v první polovině 19. století patřil nesporně k nejvíce zcestovalým obyvatelům českého království. Procestoval Švýcarsko, Německo, Holandsko a celou západní Evropu, ale také malou Asii, Palestinu a Egypt.
    V letech 1846 - 1847 provázel známou vídeňskou cestovatelku Idu Pfeiferovou dokonce až do Brazílie a na cestě kolem světa. Všude si všímal své oblíbené botaniky a odevšad si přivážel cenné vědecké úlovky. Nebylo proto divu, že se v roce 1850 stal členem královské české společnosti nauk a že stál u zrodu Národního muzea v Praze. Redigoval také botanický časopis Lotos a byl členem botanických společností v Edinburku, v Řezně a v dalších evropských městech. Po dlouhém, pestrém a plodném životě se nakonec uchýlil k svým příbuzným na bachlovický zámek u Uherského Hradiště a tam v požehnaném stáří 95 let zemřel.
    To již Berchtoldové v Tučapech dávno nesídlili a na zámek přišli noví majitelé. Ti jej také na sklonku 19. století přestavěli do dnešní historizující podoby. Mladé ideály a touhy začínajícího vědce a lékaře Bedřicha Berchtolda dnes v Tučapech připomíná pamětní deska na budově místního Obecního úřadu.