rvní písemná zpráva o Tučapech pochází z roku 1354 a hovoří o jakémsi knězi Vlčkovi, zdejším rodákovi. Obec je kolébkou a prvotním sídlem rodu, který přijal jméno Tučapové z Tučap, a který byl v příbuzenském vztahu s rodem Drslaviců, rozvětveným po celých Čechách. Tučapové z Tučap měli v erbu polcený štít červené a stříbrné barvy, jehož jedna polovina měla šikmé pruhy. V klenotu pak byla dvě křídla, z nichž jedno mělo také šikmé pruhy.
    Ves Tučapy tehdy patřila k rožmberskému hradu Choustníku, zdejší tvrz se poprvé připomíná v roce 1404, kdy na ní sídlil Kunrád z Tučap, který měl značné jmění, byl Husovým přívržencem a svou pečeť připojil na stížný list kostnickému koncilu. Zejména jeho syn Václav se účastnil tehdejších politických a válečných událostí.
    V roce 1511 prodal Václav z Tučap tvrz, dvůr i ves Petru Beranovi a jeho dcera pak zboží věnovala svému muži Janu Špulířovi z Jiter. V druhé polovině 16.století drželi Tučapy Dvorečtí z Olbramovic a na Tučapech. Na konci 16. století získali Tučapy opět Špulířové z Jiter, ale pro účast v protihabsburském povstání v letech 1618-1620 byl Václavu Špulířovi majetek zkonfiskován. Teprve, když jeho synové přestoupili ke katolické církvi, byl jim majetek navrácen. Syn Jáchym, který převzal tvrz s dvorem a vsí, byl posledním členem tučapských rytířů. Zemřel r. 1678.
    Majetek zdědila jeho dcera, která byla podruhé provdána za Františka Josefa Matyášovského, rytíře z Matyášovic. V té době, přesně 21.září, zachvátil celou obec strašný požár. Na to rytíř Matyášovský nechal nově zbudovat zdejší kostel. Jinak nebyl dobrým hospodářem, a proto prodala vdova podíl na Tučapech své dceři Marii Magdaleně Malovcové, která již vlastnila polovinu statku. V roce 1760 Tučapy koupil hrabě František Adam Vratislav z Mitrovic, ale nedodržel platební podmínky, a tak se Tučapy dostaly dražbou v držení Jiřího Vavřince z Escherichu. Za jeho vlády (v letech 1767-1797) pravděpodobně došlo k přestavbě tvrze na zámek, který byl v soudním odhadu z r. 1813 popsán jako budova o dvou křídlech s třemi nárožními věžičkami. V roce 1799 koupil Tučapy od nástupce pána z Escherichu říšský hrabě Prokop Berchtold, svobodný pán z Uherčic. Jeho synem byl Bedřich Berchtold (1781-1876), známý učenec, lékař lidumil a vlastenec. Od r. 1834 se v držení Tučap vystřídala řada majitelů.
    Tato historická data pocházejí od bývalého kronikáře obce Františka Hemera. Zde se narodil a i když ho povolání na řadu let zavedlo na několik míst našeho okresu, zůstal věrný rodné obci. Jeho tatínek byl zahradníkem, ale synek nešel v jeho šlépějích. Od dětství se mu líbilo poslání učitele a životní sen se mu splnil. V Tučapech učil od roku 1945 až do odchodu do důchodu a třebaže má dnes trvalé bydliště v Táboře, většinu času tráví zde na své chatě.
     František Hemer zná v Tučapech snad každý kámen a o všem dovede zajímavě a zasvěceně vyprávět. Ve vedení kroniky mu byl velkým vzorem jeho bývalý učitel Alois Sládek, který tučapskou kroniku založil a vedl. Bohužel zemřel ve 39 letech. Po něm psal kroniku Karel Sícha. Od něj ji převzal František Hemer a teprve nedávno jí předal své nástupkyni (poznámka autora: současným kronikářem obce je p. Marvan). Přestože je neobyčejně čilý, slouží mu paměť a živě se o vše zajímá (nedávno ovšem oslavil osmdesátku), bylo třeba, aby se vedení kroniky ujal někdo mladší.
    Tím ale zdaleka není řečeno, že chce František Hemer odpočívat! Jak se svěřil, má v úmyslu dokončit velice záslužnou, ale časově náročnou práci o jednotlivých staveních v Tučapech, jejich historii a majitelích. Kdyby se náhodou nepodřekl, asi bychom se při skromnosti jemu vlastní ani nedozvěděli, že zpracoval ještě jednu kroniku - je o zdejším ochotnickém divadelním souboru, který má v Tučapech také bohatou tradici. Vždyť podle dochovaných zpráv se tu ochotničilo již v r. 1880. Hrávalo se v hostincích U Brožků nebo U Dvořáčků, později hlavně U Hemerů. Pečlivé záznamy o všech představeních včetně jejich obsazení jsou vzácným historickým dokumentem.
    Najít v Tučapech chatu manželů Hemerových není právě jednoduché, a tak bylo nutné se několika místních občanů poptávat na cestu. Všichni věděli o koho jde a někteří se dokonce pochlubili, že byli jeho žáky. Není to, p. Hemere, nejlepší důkaz o plodně prožitém životě?